Kyvadlo v hodinách nazýváme německy Unruhe, tj. nepokoj (Gottfried Wilhelm Leibniz)

Výstavní projekt Daniela Hanzlíka (1970) a Pavla Mrkuse (1970) představuje soubor prací, jejichž východiska jsou založena na polaritě fyzického a virtuálního ve vztahu k vnímání času a časových procesů. Na jedné straně vychází projekt z principů známých fyzikálních zákonitostí, podle kterých se orientujeme ve světě. Na straně druhé reflektuje fiktivní svět virtuálních datových prostředí, která ve stále větší míře ovlivňují naše vnímání, prožívání a rozhodování. Tato bipolarita v současném světě splývá v jeden celek a vytváří novou iluzi reality.

Díla jsou vytvořena převážně kombinací objektů, projekcí a prostorových instalací. Využívají uzavřené audiovizuální formáty, ale i principy vizualizace dat v reálném čase a interaktivitu.

Výstava je členěna do prostorových segmentů, na samostatné a společné realizace. Zároveň ale zachovává vzájemnou prostupnost. Ve výsledku je prostředí výstavy sjednoceným rámcem pro zpřítomnění času prostřednictvím zrakového smyslu. Projekt neotevírá pouze otázku, jak vidět čas, ale jak (správně) vidět různé časové formáty, ty přirozené i ty simulované. Překládání času do analogických formátů vizuální imitace má svůj základní či zakládající kulturní a civilizační smysl. Je tu skryto cosi podstatného, co projekt VIDĚT ČAS zpřítomňuje a nač odkazuje, ať už tyto odkazy směřují do minulosti, přítomnosti či budoucnosti.

Výrazová a referenční struktura projektu sjednocená tématem času (Vidět čas) staví na rozmanitosti. Jsou tu zastoupeny rekonstrukční modely imitující přírodní procesy ve vazbě na cykličnost fyzikálních zákonitostí a na jejich digitálním odhmotnění (Sluneční hodiny; Ocean Modifier), instalace zohledňující v předpokladech fázi lidské činnosti vůči blízké budoucnosti (Permanentní iluze stability), modelová situace pracující s odlišným přepisem téže scény do různého mediálního zrcadlení (Potok v lese), tvorba virtuálního objektu pohybujícího se napříč návštěvnickou trasou (Pendulum) nebo monumentální konfigurační instalace zpřítomňující čas jako paralelně pozorovaný i vyhodnocovaný proces (Tání). Společným dílem je interaktivní instalace nazvaná Superpozice, v níž se základním způsobem uplatňuje fyzická přítomnost návštěvníka a jeho pohyb po vymezeném prostoru klášterní chodby. Následně po exkurzu do světa virtuality, nebo před ním, tu čas dostává opět fyzický rozměr. Proces jeho sebeuvědomění může být ale náhle v lecčems nový či jiný.

Epilog: Nemám hodinky ani nástěnné hodiny. O čase teď přemýšlím ve zcela jiných totalitách. Přemýšlím o délce vlastního života ve srovnání s obrovskými čísly, časem Země, hvězd, nesouvislých světelných let, věkem vesmíru atd. (Don DeLillo, Cosmopolis)

Petr Vaňous, Praha únor 2018