Obrazy Ondřeje Kopala jsou výpovědí hyperaktivního věku, který jako první v lidských dějinách má možnost instantního záběru celé vizuální skutečnosti. Globalizované prostředí člověku přináší nesčetné způsoby poznání, nekonečné množství vjemů, zároveň však i pocit vykloubenosti z času a prostoru. Přináší s sebou i pocit odcizení – lidská mysl může být virtuálně přítomná kdekoliv po světě, což ale může znamenat, že přestává být zakotvená v místě, v němž se člověk skutečně nachází. Autentické zážitky se nahrazují zážitky iluzorními při procesu stálého odstřeďování našeho vědomí a jeho „rozpuštění“ do sítě technologií zprostředkovaných představ. Pokud v druhé polovině 19. století musel malíř čelit převratné výzvě fotografie, v současnosti je malíř nucen vyrovnat se s nezastavitelným proudem všudypřítomných internetových obrázků, mnohdy (a záměrně) postrádajících konkrétní východisko či odůvodnění. Jak se dá čerpat z energie světa „vizuality na jedno použití“ a přitom udržovat, pěstovat vnitřně soustředěný myšlenkový prostor, bez nějž není umělec umělcem?

Ondřej Kopal toto dilema řeší soustavně „po svém“. Absolvuje pobyty ve vzdálených zemích, kde prožívá a do sebe ukládá jejich okouzlující „jinakost“, z pozice paradoxního „extrovertního introverta“ skládá citlivě dysfunkční obrazy, pojednané s nekompromisní energií rockové kultury i s lehce zranitelnou dětskou senzibilitou. Každá Kopalova kompozice představuje napjatou souhru zdánlivě nesourodých prvků vytvářejících kolážovitou, vrstvenou arénu útržkovitých situací a naznačených příběhů. Jemně namalované detaily se konfrontují s prudce uvolněnými tahy štětcem, plně zřetelné předměty s věcmi, jejichž identitu můžeme jen vytušit. Dialog mezi slovním a vizuálním výrazem v obrazové ploše poukazuje na myšlenkovou komplexitu Kopalova přístupu. Zde uplatňuje lekci postmoderní dekonstrukce obrazové (dějové, symbolické) celistvosti, vystupuje v úloze neúnavného kompilátora promyšlené mixáže formálních motivů a stavů lidského bytí. V jeho tázavých výjevech se hmatatelně (nikoliv však polemicky) prolíná ironie s poetičností. Nelze se v této souvislosti ubránit pocitu, že Kopal v sobě spojuje zdánlivě nesmiřitelné póly koloristické vznešenosti Henriho Matisse a drsného pochybovačství, jež jsou natolik vlastní punkové antiestetice.

Pro GASK připravil Ondřej Kopal výstavu volně postavenou na dvou tematických okruzích. První je kolekce děl věnovaná zvířecím motivům, ať se jedná o lyricky pojaté vyobrazení drobných ptáků ve Venezuele, o kosmická zvířata připomínající hravé sci-fi šedesátých Let, nebo o zvířata bájná, znamení čínského či západního zvěrokruhu. Druhým okruhem jsou pocty ikonickým postavám hudby, především těm, které se předčasně „obětovaly“ v sebedestruktivním zajetí slávy, alkoholu a drog. Kopalův obraz Guignol z roku 2012 je výmluvným shrnutím jeho pojetí člověka jako pomyslné loutky, tragikomické figurky věčně se pohybující po „velikém prostoru“ osudu.

Richard Drury