Vačkářovy instalace a akce se zdají být absurdní až paradoxní, a přesto se vyznačují silným odkazem k realitě. Nikoli v tom smyslu, že by přímo zobrazovaly skutečnost, ale právě tím, že zprostředkovávají reálný osobní prožitek. Tento zážitek může být, dle mínění francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana, často zdrcující zkušeností. Není tomu tak dávno, co se futuristicky orientované koncepty, příznačné zvláště pro umění, zakládaly právě na vyhybání těmto zdrcujícím zkušenostem. Avšak Vačkářovy instalace a akce se naopak záměrně snaží tyto zničující zážitky vyvolávat.

Jakým způsobem? Například v instalaci, jež byla navržena pro kutnohorskou budovu bývalé Jezuitské koleje, kde se v současné době nachází galerie moderního a součastného umění GASK. Zde jsou na dřevěných podstavcích rozloženy hudební partitury zaznamenávající notové zápisy. V tomto případě se však nejedná o noty. Zmíněné partitury byly použity jako terče a notový zápis vznikl průstřely zbraní. Tyto prostřílené noty byly pomocí analogických elektronických hudebních přístrojů fungujících na principu elektrických frekvencí převedeny na hudbu. Vzniklý hudební záznam se ozývá ze železných, na zemi ležících trubek, připomínajících varhany. Zvuky varhan zaplňují rozsáhlé prostory bývalé koleje. Střelba se tak proměňuje v hudbu. Střelná zbraň nabývá podobu varhanní píšťaly: násilí a ničivá síla stojí u zrodu této hudební kompozice. Destrukce se stává konstruktivní, barbarství kulturou. Název instalace - „Synesthesia“ - se vztahuje ke způsobu vnímání, kde původní vjem jednoho smyslu vyvolává vjem smyslu jiného. Hudba vyvolává představu střelby, varhany pak představu mířící pistole – absurdní, ale přesto reálná představa.

(Úryvek z textu Noemi Smolik)