2020
polyesterová pryskyřice, železo, 550 × 200 × 200 cm


Kryštof Hošek (*1984 v Praze) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru figurálního sochařství (prof. Jan Hendrych, ak. soch. Peter Oriešek). Věnuje se tradičním sochařským disciplínám, jakými jsou například portrét, busta či pamětní deska. V posledních letech se na české výtvarné scéně také prosazuje monumentální tvorbou, jejímž prostřednictvím kriticky reflektuje současnou společnost, a to mnohdy na způsob „městských intervencí“ v přímém dialogu s okolním prostředím.

Sochařský projev Kryštofa Hoška vychází ze zralého vědomí souvislostí kulturních dějin. Ve svých dílech na volná témata autor uplatňuje řeč precizního realismu nikoliv proto, aby opisoval skutečnost, ale naopak aby pronikl do (ne vždy zřejmé) podstaty skutečnosti a ukázal její pravou tvář. Zásadní u Hoška je princip lidského těla jako symbolického ohniska duševního bytí. Renesanční pojetí humanistické věcnosti se v Hoškových plastikách polemicky konfrontuje s expresivní plastičností, připomínající halucinační vize či sžíravě satirické grotesky.

Plastika There is more vznikla v rámci cyklu Řeč gest, v němž „oživlá“ kostěná ruka sděluje jednoznačný, leč v jistých případech také povrchní či šablonovitý názorový postoj (například „facebookový“ Lajk I a II se souhlasným palcem vzhůru a Victory se znakem „V“ coby symbolem hodnot havlovské demokracie, ztělesněných Havlovými slovy „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“). To, že ruka je skeletální, staví do ostrého (a jistě i ironického) kontrastu emoční stavy lidského jedince a střízlivé zjištění, že jsme pouhými stíny na pozadí „věčného plátna“ civilizačních dějin. Gesto ruky, které vidíme v There is more, má souvislost se světově známým obrazem Leonarda da Vinciho Svatý Jan Křtitel (kolem 1513–1516) ze sbírek Musée du Louvre v Paříži. Na obraze Jan Křtitel ukazuje prstem nahoru k nebi, čímž znázorňuje první verš evangelia podle Jana:

Byl člověk poslaný od Boha,
jmenoval se Jan.
Přišel, aby svědčil,
aby vydal svědectví tomu světlu,
aby všichni jeho prostřednictvím uvěřili.
On nebyl to světlo,
ale měl vydat světlu svědectví.

V dnešních souvislostech tomuto ikonickému gestu můžeme rozumět jako výzvě k zamyšlení nad tím, že náš digitálně propojený a (paradoxně právě proto) do sebe zahleděný svět nemusí být jedinou rovinou našeho bytí. Ukazující prst vede náš zrak kamsi výše.

Mezi plastikou There is more a jejím novým dočasným „domovem“ v zahradách GASK nelze nepociťovat hlouběji zakořeněný vztah. Najdeme v ní přesahující rezonance s duchovní pamětí gotického chrámu sv. Barbory a barokní jezuitské koleje. Je do ní také vetkán odvěký pojem memento mori čili „Pamatuj, že jsi smrtelný“, který neodmyslitelně patří k ikonografii i étosu města Kutné Hory s jeho proslulou Kostnicí. Nabízí se rovněž neplánovaná, zato neméně podnětná spojitost s nedalekou plastikou Jiřího Středy Co víme, tedy s postavou muže, který vztyčeným prstem i upřeným pohledem obrací naši pozornost k nebesům. Nakonec nám There is more dokazuje, že setkání současného umění a historického prostředí nemusí mít povahu antagonistickou, ale že může být rozmluvou partnerskou a vzájemně prospěšnou.

Richard Drury

http://www.krystofhosek.com/cs/