Já je někdo jiný. Autoportrét ze sbírek GASK

07. 11.2021 - 27. 02.2022

Kurátorka výstavy: Vanda Skálová

Vernisáž: 6.11. 2021, 17:00

Přesahy grafiky a Blackbox

 

Žánru autoportrétu patří v kánonu výtvarného umění velmi specifické místo. Vnímáme ho jako jedinečnou uměleckou „podmnožinu“ portrétu, pro který je určující míra a charakter průniku tradičního vztahu mezi umělcem a portrétovaným. V případě autoportrétu je průnik absolutní – jedna a táž osoba v nejužším možném dialogu se sebou samým otevírá intimní vhled do svého soukromí i nitra.

20. století výrazně rozšířilo a modifikovalo přístupy, které známe a umíme vyčíst z autoportrétů historických epoch. Nabídlo umělcům v souvislosti s vývojem věd, společnosti a vzestupem uměleckého sebevědomí jednotlivce nejen úplně nová témata, ale i nové strategie sebeprezentace a sebestylizace. Rimbaudova maxima „Já je někdo jiný“ naznačuje krajní pól a přístup k sobě samému i k tvorbě, je výrazem umělcovy revolty proti konvencím společnosti a absolutním požadavkem „vidoucnosti“ umělce, iniciujícím hledání a poznání sebe sama, proměnu vnímání a myšlení.

Proč tedy moderní umělci usedali před zrcadlo? Jejich motivace obvykle překračovala hranice snahy zachytit co nejvěrněji svou podobu – toto výlučné pole na přelomu století po svém vítězném tažení úspěšně uchvátila fotografie. Svými díly demonstrovali svou výlučnost, to, jak chtěli být vnímáni, nakolik se cítili být součástí společnosti, nebo naopak, jak výrazně se z ní chtěli vydělit. Zachycovali své podoby v procesu tvoření s malířským náčiním v ruce, v okamžicích melancholie a smutku, ale i s důrazem na dandyovskou eleganci, ležérně s cigaretou či dýmkou, s pohledem odhodlaně hledícím vstříc divákovi. Výtvarné a formální výboje transformovaly jejich vlastní tváře, stávaly se manifestem změny ve vidění a vnímání a polem experimentů. Hluboké usebrání, introspekci a meditaci před vlastní tváří střídaly její proměny v masku, která chrání a skrývá pravou podobu nositele, nebo identifikace s literárními či historickými postavami, které svým psychickým nastavením, tvorbou nebo osudy představovaly imponující paralely soudobé společenské nebo přímo osobní situace umělce. Poslední desetiletí minulého století a nástup nového milénia přinesly s politickou změnou i společenské uvolnění a nástup nových témat a strategií – konceptuální přístupy k vlastní podobě a historii, k tělu, tělesnosti a sexu, k otázce sledování jedince a voyeurství nebo hledání identity a gendru. Umění jako součást vizuální kultury výrazně vstupuje do veřejného prostoru a reaguje na reklamní průmysl, politiku, ekologii i pop-kulturu a jeho intervence se často pohybují na hranici společenského a politického aktivismu.

Široké spektrum přístupů, časový úsek více než sta let i průnik současné invazivní vizuální kultury do našich životů nás vedou k úvaze nad tím, jak se vlastně dívat na žánr autoportrétu v době narcistní kultury selfie? Co vypovídají díla o autorovi, nebo o době, v níž vznikla? Jak si umělec v překotně se vyvíjejícím 20. století přál být viděn a vnímán společností? Co vypovídá to, jak se na autoportrétech stylizuje, o jeho podstatě, orientaci a uvažování? Na mnohé z těchto otázek mohou odpovědět díla Václava Bartovského, Cyrila Boudy, Mileny Dopitové, Ferdiše Duši, Emila Filly, Jolany Havelkové, Vlastislava Hofmana, Františka Hudečka, Pavla Humhala, Alfreda Justitze, Evy Kmentové, Františka Koblihy, Pravoslava Kotíka, Rudolfa Kremličky, Ludvíka Kuby, Bohumila Kubišty, Jaroslava Malínského, Luďka Marolda, Vratislava Nechleby, Augusty Nekolové, Williho Nowaka, Dany Puchnarové, Zdenka Rykra, Václava Stratila, Viktora Strettiho, Františka T. Šimona, Václava Špály, Maxe Švabinského a Františka Tichého ze sbírek GASK.

Doprovodné programy pro tento týden

Pondělí

Úterý

Středa

Čtvrtek

Pátek

Sobota

Neděle

Nid: 7
Nid: 21
Nid: 23
Nid: 24
Nid: 22