Richard Kočí v expozici Skrz naskrz představuje své nejnovější práce vznikající od jara roku 2018. Jeho objekty navazují na starší tvorbu, kdy tvořil výhradně objemově hutné plastiky ze dřeva – dřevěné monumenty, jejichž tvarosloví se pohybovalo od jakýchsi součástí či součástek obřích strojů až po biomorfní uzle a spletence. Často oba principy propojoval v jedné soše, kde technicistní konstrukce s ostrými hranami kombinoval s oblými křivkami či kruhovými prstenci. Postupně dřevo začal nahrazovat moderními materiály, jako polymery a pryskyřice. Změnila se i povrchová úprava směrem k výrazné barevnosti. Experimenty s materií a barvou oddálily sochaře od bezprostředního fyzického kontaktu se vznikajícím objektem, a tak ho diskomfort pramenící z určitého odosobnění přivedl zpět na začátek. Nebyl to však pohyb v bludném kruhu, nýbrž posun po iniciační spirále vedoucí k přechodu do další dimenze. Vystavený objekt Sírius, jako heliakický východ noční hvězdy, objasňuje nové umělcovy přístupy a inspirace. Charakteristickými rysy Kočího současné etapy jsou návrat ke dřevu, odhmotnění monumentálních objemů a prostor pro intuici a improvizaci. Výsledná díla připomínají záznamy energetických siločar transformovaných (přeskupených nebo reorganizovaných) do dřevěných prostorových kreseb a skeletů. Sochařské artefakty Richarda Kočího svým svěžím a osvobozujícím uchopením intenzivně rezonují a inspirativně komunikují s industriálními krajinami Pavla Trnky. Ten vnáší do výstavy Skrz naskrz kromě plošného média i další témata, jako pomíjivost a transformace. Jeho hlavní doménou je velkoformátová kresba uhlem. Bohatost odstínů, ale i dané výrazové možnosti uhlových kreseb autora fascinovaly již od studií. Trnkův zájem o pravěké jeskynní malby a čínské tušové malířství s akcentem na omezenou, a přesto působivou barevnost, se také velmi výrazně odrážejí v jeho pracích na papíře. Kromě tradičně osvědčených kreslících prostředků (uhel, křída, tuš) umělec rád experimentuje a využívá materiály jako je popel, saze, rez, měděnka a barevné hlinky. Korigovaný rukopis své kresby nebo malby, jenž vzniká většinou na podlaze Trnkova ateliéru, mixuje s dílem náhody – samostatným patinováním děl (stopy, šlápoty, šmouhy) a uzráváním obrazů prostřednictvím oxidace, tlení a vlnění papírového podkladu. „Svévolně řízeným“ postupem tak vznikají velkorysé pohledy a průhledy do obzorů městských krajin s vraky, scenérie rozpadávajících se průmyslových staveb s nekultivovanou vegetací i detailní záběry na kulisy interiérů, hry světel a stínu uprostřed opuštěných budov. Přes dané náměty nepůsobí Trnkova tvorba ponuře, ale spíše rozjímavě a citlivě. Výstižně odráží tento styl uvažování a metaforicky i umělcovy metody slova vietnamského buddhistického mnicha a mírového aktivisty Thich Nhat Hanha: „List papíru nemůže ani zemřít. Když list papíru spálíte, vidíte, že se promění v dým, páru, popel a teplo. List papíru trvá v jiné podobě. Říci, že když se něco rozložilo, již z toho nic nezbývá, je mylný názor, nazývaný názor dokonalého zániku.“ Oba autory i přes jistý generační rozestup pojí zaujetí a senzibilní hledání nových možností zobrazení civilistního i imaginárního prostoru, kresebné vibrace energií spolu se zachycením intimních, podpovrchových atmosfér. Skrz naskrz se tak synergeticky propojuje hluboká síla a vyznění jejich děl.