Výstava, věnovaná dvoustému výročí narození Charlese Baudelaira, představuje vliv osobnosti a díla tohoto francouzského básníka na české umění od konce 19. století do současnosti. Výběr uměleckých děl zahrnuje jak konkrétní inspirace, tak širší, podprahové souvislosti. Koncept výstavy je založen na zásadních baudelairovských tématech, podobně jako je vystavěna sbírka básní Květy zla. Kniha, jež je zpovědí člověka, pohybujícího se mezi světlem a temnotou, hledajícího cestu mezi Bohem a Satanem, básníka, který se celý život snažil vydestilovat krásu ze zla. 

Charles Baudelaire (1821–1867), často označovaný za prvního prokletého básníka, je dnes právem považován za zakladatelskou osobnost moderny. Sám hluboce obdivoval dílo malířů Eugèna Delacroixe či Francisca Goyi. Své Květy zla věnoval básníku Théophilu Gautierovi, byl prvním překladatelem Edgara Allana Poea do francouzštiny a zbožňoval hudební dílo Richarda Wagnera. Již za svého života inspiroval takové umělce, jako byli Gustave Courbet, Édouard Manet či Félicien Rops. 

V posledním desetiletí 19. století se v českém prostředí pomalu otevírá cesta k začlenění do evropské moderny. Zájem českých literátů a umělců o dílo Charlese Baudelaira započal již s prvními překlady jeho básní v roce 1875, šířeji však pronikají vlivy básníka s blížícím se přelomem století. S novým chápáním umělecké osobnosti a individuality je spojen především pojem dekadence, jejíž představitelé se uchylují k dobrovolné samotě a pohrdání okolní společností. V expresionismu následně mnohdy ústí osamocení až v úplné vysílení. Mladí umělci a pozdější členové Skupiny 42 své postavení na okraji promítali do obrazů městských periferií. Existenciální krize pak měla dramatický dopad v českém informelu, kdy se mnozí umělci hrubými zásahy do struktur materiálu snažili vykřičet úzkost a strach z politické i společenské současnosti. S příchodem normalizace se český underground uzavírá čím dál více do izolace a pocit marnosti a nudy se později projeví také v hnutí punk. Obraz pokroku a vykořeněnosti městského člověka, motivy smrti, osobní tragédie, strachu, zla i věčného hledání krásy pak přetrvávají v českém umění až do současnosti. 

Architektonická koncepce výstavy následuje flanéra, bloudícího po Paříži 19. století s jejími pestrými výlohami, pasážemi i stánky bukinistů na břehu Seiny. Kumulace děl v jednotlivých sálech – odkazující také na pařížské Salony, ke kterým psal Baudelaire významné kritiky – zároveň představuje jakési samostatné sbírky. Díla jsou prezentována v těsné blízkosti, podobně jako je tomu u slov a veršů jedné básně. Napětí mezi jednotlivými díly a celkem je vyostřeno, vizuální přeplněnost vyvolává tíseň a vede k touze po prázdnotě. Přichází splín. Pokusy uniknout k poezii, do náručí lásky, k umělým rájům a zpět do ulic města. Nakonec nezbývá než samota uprostřed davu. 

Kristýna Jirátová

Zastoupení umělci:
Jiří Balcar, Karel Balcar, Aubrey Beardsley, Maurice de Becque, Alex Beran, Jan Beran, Zdeněk Beran, František Bílek, Josef Bolf, Félix Bracquemond, August Brömse, Karel Černý, Karel Demel, Alén Diviš, František Drtikol, Tereza Eisnerová, Carlo Farnetti, Tony George-Roux, Martin Gerboc, Anna Grmelová, Joseph Hemard, Matouš Háša, Siegfried Herz, Karel Hlaváček, Adam Holý, Jaroslav Horejc, Oskar Hořánek, František Hudeček, Henry Chapront, Dalibor Chatrný, Édouard Chimot, Jakub Janovský, Václav Jirásek a Bratrstvo, Bohumil Kafka, Jan Koblasa, František Kobliha, Quido Kocian, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Jan Konůpek, Svatopluk Klimeš, Bohumil Kubišta, Radoslav Kutra, Josef Liesler, Martin Mainer, Jarmila Malátová, Édouard Manet, Luděk Marold, Martin Mulač, František Muzika, Karel Myslbek, Pavel Nešleha, Karolína Netolická, Viktor Oliva, Pierre Pascal, Jiří Petrbok, Pavel Piekar, Ivan Pinkava, Emil Artur Pittermann-Longen, Viktor Pivovarov, Otto Placht, Jan Preisler, Armand Rassenfosse, Odilon Redon, Michael Rittstein, Félicien Rops, Martin Salajka, Artuš Scheiner, Zdeněk Sklenář, Václav Stratil, David Strauzz, Ladislav Šaloun, Jaroslav Šerých, Michal Škapa, Marek Škubal, Karel Špillar, František Štorm, Jan Štursa, Jindřich Štyrský, Max Švabinský, Jaroslav Šváb, Richard Teschner, Mark Ther, František Tichý, Benedikt Tolar, Antonín Tomalík, Félix Édouard Vallotton, Josef Váchal, Aleš Veselý, Karel Votlučka, Ondřej Vyhnánek, Jan Vytiska, Ján Zelinka, Karel Zlín